• Menu
  • Menu
poutník u jezera Mjosa

Pouť začíná. Vydávám se na Gudbrandsdalen Path

Pohádka o blonďáčkovi, který se na svou první pouť vydal do Norska, nejdražší země v Evropě. Měl odhodlání a spousty argumentů, proč se vydat právě do země vikingů. Jeho pouť však od první chvíle nabrala nečekaný směr…

Tady nebude problém zapadnout

Kdybyste měli definovat vzhled průměrného Nora, pravděpodobně by vypadal jako tenhle Čech s německým příjmením. Myslím tím sebe. Blonďaté vlasy bez lívance a zrzavý vous mi v mé domovině dávají alespoň lehký nádech exotiky. V Norsku takhle vypadá každý druhý člověk. Zatímco v jižní Evropě mě automaticky oslovují anglicky, tady neustále slýchávám “god dag”, norsky “dobrý den”. Mou jedinou obranou proti běžnému zaškatulkování je tak krosna.
První krůčky v Oslu provází rozčarování nad cenou dopravy z letiště do centra. Že je tu vše dražší, s tím jsem samozřejmě počítal. Ale 640 Kč za dopravu z letiště mne přeci jen lehce zaskočilo. Byla by ale chyba se hned nechat zastrašit. Z myšlenek mě vytrhnou slečny, které vyšly z prodejny kebabu ve čtyři hodiny ráno. Jedna ze slečen je velmi společenská, jakmile jsem jí řekl, co tu dělám, odměnila mě objetím. “Tady se mi bude líbit”, pomyslím si. Dívky mi k mému překvapení oznamují, že v parku je příbytek, ve kterém si stačí rozložit spacák a přespat. O takových místech jsem četl, ale nenapadlo by mě, že na něj narazím i v centru vikingské metropole. Po příchodu opravdu nacházím uprostřed parku zvláštní altánek. Rozvržení bylo trochu zvláštní, přesto jsem začal vybalovat spacák na místě, kterému jsem přisoudil úlohu postele. Z příprav mě vyrušilo stále se přibližující světlo z baterky. V ruce ji svíral mohutný policista. Prý tu spát opravdu nelze. V duchu slečně odpustím (to objetí za to stálo) a vyrážím pomalu k Pilegrimssenter, centru pro poutníky v Oslu.

Protože se centrum otevírá až v devět, musím příští hodiny někde přečkat. Nedaleko vidím kostel a hned za ním park a hřbitov. Je odtamtud krásný výhled a pohodlná lavička. Příští hodiny tak lehce dřímám a fotím si východ slunce nad Oslem. Obchod otevírá dříve, vyrážím tedy pro snídani, nemusím přeci sahat do zásob hned první den. Dvě housky a voda za nekřesťanské peníze mi naznačují, že peněženka tu zhubne ještě víc než já.

Roger už na mě z dálky mává a vpouští mě do centra. Povídáme si o důvodech mé cesty i o pouti samotné. Podmínkou splnění poutě je ujít pěšky poslední stovku kilometrů. Kasám se, že to zvládnu téměř celé. Vždyť mám u sebe vše, co potřebuji a čas mě netlačí. Jak jen jsem byl tehdy naivní. Dostávám několik dobrých rad, požehnání a poutní průkaz, kam budu dostávat razítka z míst, která jsem navštívil.

Honem pryč z města

Z rozhovoru s Rogerem jsem pochopil, že v několik kilometrů vzdáleném parku se nachází obelisk značící první kilometr. Natěšen na selfíčko s tímhle šutrem jdu městem a v ocbhodech doplňuju zásoby. Slunce už pálí, oblečení už nasáklé potem a já v cíli neustále bloudím a hledám obelisk. Po třetí přestávce už to vzdávám a prosím Google o radu. Aha, ten obelisk byl přesně v tom parku, kde jsem přečkával noc. Výborná práce, Máro! Příště pozorně poslouchej a nehraj si při rozhovoru s popelníčkem.

Pravidla poruším hned první den. Nechám se vyvézt z Osla ven. Slunce pálí, auta smrdí a já potřebuju deset kilometrů za město na místo, kde bych mohl rozložit stan. Bohužel to znamená procházku o délce několika kilometrů skrz město k hlavní silnici. Cestou kropím potem chodníky a zastavuji každých dvacet minut. Konečně dorážím k silnici a zvedám palec. Podruhé v životě stopuju, očekávání nejsou žádná. Jen naděje.

V Čechii si stopnete škodovku, tady mi zastavila Tesla. Cloumalo se mnou vzrušení, u nás se za jízdu takovým vozem ještě platí. Oklepal jsem se a vstoupil do vozu. Snažil jsem se svou pozornost udržet u konverzace s Nikolasem, Švédem pracujícím v norské pobočce Tesly. Z práce si také vypůjčil tohle auto. Takový benefit mu samozřejmě musím pochválit. Nikolas mi ukázal autonomní řízení i zrychlení z nuly na stovku za necelý tři vteřiny. Záda mě u toho bolela víc než po těch deseti kilometrech s krosnou. Čím více jsme si povídali, tím více mě zajímal spíše Nikolas. Konverzaci jsem tak nasměroval k osobnějším tématům. Nikolas mi vyprávěl, že do Norska odešel po rozchodu s přítelkyní. Všechno sbalil, prodal byt, odešel z práce a hodlal si splnit svůj norský sen.

Nikolas mi doporučil nocování u obrovského jezera Tyrifjorden. Stan jsem si rozbil přímo na břehu. První noc a hned mám výhled na čisté jezero a zelené lesy. Tak se mi to líbí. Po studené večeři by měla následovat koupel. Bohužel během třiceti minut přilétla mračna komárů. Na mě si ale nepřijdou, já se vybavil repelentem, heč! Mé nadšení z dominance nad hloupým hmyzem zmizí jakmile vylezu z vody. Problém mytí je totiž ten, že ze sebe dostanete nejen špínu, ale také účinky repelentu. Při vstupu do stanu tak mám na celém těle nevítané pasažéry a zbytek večera trávím plácáním komárů ve stanu. I takto se dají krátit dlouhé chvíle.

Kritizuj nebo pochval!

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

komentáře